Jáááá

06.10.2014 08:58

Jááá jsem těhotnááá… tak moment, tohle asi není úplně správný začátek, takže znovu.

Na stole mi ještě smrdí kytka z mých 27. narozenin. Píšu smrdí, protože jsem jí už nějakou dobu neměnila vodu. Kytky prostě nejsou úplně moje kamarádky. Problém je v tom, že se neumějí ozvat… prostě si tam tak stojí, nehnout brvou a jak mám vědět, že jako něco potřebují? „Haloo, hej ty, zalej mě asi néé, nevidíš, že už melu z posledního??“ by stačilo a hned by se náš vztah zlepšil.

  Každopádně květinka je krásná, dostala jsem ji od bratra mého chlapečka…teda vlastně od mého šváry. S chlapečkem jsme se vší parádou vstoupili do svazku manželského před sotva pár měsíci. Veselka byla veselá a povedená, i když vezmu-li to zpětně, všechen ten stres, přípravy…došla jsem k závěru, že až vyrostu, rozhodně nebudu mít svatební agenturu. Co si budeme nalhávat, svatba je ženská záležitost. Jen ta představa, že za mnou chlapeček přijde se vzorníky papírů a řekne: „Co myslíš, který by byl nejlepší na oznámko? Celkem se mi líbí kombinace té béžové a zlaté. A k tomu by skvěle pasovaly tyhle malé roztomilé mašličky, co jsem koupil a můžeme je i přidělat na kartičky se zasedacím pořádkem. Co ty na to, hmm?“. Asi bych si minimálně šla třikrát opláchnout obličej ledovou vodou a hned potom mu podala teploměr, aby se změřil. Néé, takhle to prostě není a nikdy nebude. Takže svatba byla v mé režii a já nejsem zrovna typ, který by se v takových věcech vyžíval. Jediné co jsem si z příprav opravdu užila, byl výběr šatů. A proč? Protože jsem si vzala hned první, co jsem oblékla, zamilovala jsem se na první pohled a nebylo o čem… kéž by všechno šlo tak snadno.

   Chvilku po svatbě mi nebylo nějak dobře. Asi znáte ten pocit. Jeden den vstanete a říkáte si: „Co to semnou kurva je?“. A taky bylo, ve chvíli kdy jsem si z lékárny přitáhla plnou kabelku těhotenských testů. To jako, co kdyby náhodou nějaký fungoval špatně, udělám si jich pro sichr pět. Chlapeček měl ještě půlnoc, když jsem mu vtrhla do ložnice a cpala mu před obličej pomočenou tyčinku s jasnou otázkou: „Co tam vidííš??“. Problém je, že chlapeček je bez brýlí po ránu slepej jako patrona, a tak se na mě podíval nepříjemným pohledem. Pomočený proužek jsem mu tedy naservírovala k snídani a položila ho hned vedle misky s cornflakes. Po důkladném snídaňovém zkoumání uznal, že tam něco vidí a já byla ráda, že nejsem paranoidní. V průběhu několika dnů jsem si udělala ještě x testů, abych svoji vidinu potvrdila, zašla na gyndu a bylo jasno. Parchanťátko bylo plánované. Přece jen, život letí jako vítr, před chvílí jsem dostala občanku a najednou na sobě pozoruju, že mám chuť být máma. Chlapeček už taky značně dozrál, i když mě velmi často a s velkou chutí přesvědčuje o opaku. No takže je čas rozjet tu diskotéku. Startujeme něco úplně nového a neznámého a já se na to těším, ale zároveň trochu bojím…snad to zvládnu v tomhle šíleném světě, protože já nejsem jaksi typická ženuška dnešní doby. Budu vás o tom v dalších příspěvcích přesvědčovat.

   Takže zkrátka tenhle blog bude o mých zážitcích a poznatcích z pozice těhotné nezkušené ženy, nezkušené matky a nezkušené manželky.     

    Těším se příště…