Tak poslední zatáčku před cílovou rovinkou už mám na dohled, uteklo to i přes to všechno celkem rychle. 

Zde je pár mých těhotenských postřehů:

• chlapům se líbí ženská s bubnem
• při objednávání občerstvení se vás obsluha neptá na velikost porce a automaticky vám objednává tu větší
• pořad Sama doma je fakt skvělej
• ostříhat si nehty na nohou je v poslední fázi velký problém
• občas se vyplatí spát na záchodě, ušetříte si spoustu času couráním v noci sem a tam
• při holení intimních partií vznikají zajímavé tvary
• půlka ženských, které přispívají na fóra o mateřství by měly navštívit psychiatra 
• těhotenství snižuje IQ
• během těhotenství se omezíte na dvě trička a dvoje kalhoty ve vašem šatníku
• v těhotenství vaše slovní zásoba rapidně klesne
• některé otázky pokládané stále dokola vás naserou do běla
• už se nemůžu dočkat až si lehnu při spaní na břicho

Tak dneska přesně 34 dní do termínu porodu, uááuu.. Jo uznávám, byla to sakra dlouhá pauza, ale řeknu vám, byl to opravdu nářez. Už teď se obávám mé reakce až mi zase nějaká chytrá paní řekne: „Vždyť těhotenství je nejkrásnější období v životě“. Trochu se děsím, že ji chytnu pod krkem a budu s ní třást jak s rumba koulí nebo ji v lepším případě pošlu rovnou do prdele.

Prakticky celé čtyři měsíce jsem strávila v poloze horizontální s podloženým zadkem a nohama nahoru. No tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Všechny mé plány o tom, jak budu aktivní, budu chodit na procházky a budu hrdě vystrkovat ten můj pupíček na obdiv všem návštěvám a kamarádům, to všechno skončilo jednou návštěvou v poradně. No nic moc pocit, když vám doktorka na běžné prohlídce řekne, že vaše dolní partie se netváří moc optimisticky, a že vám hrozí předčasný porod. V té době mluvila dokonce ještě o potratu, protože se jednalo o nějaký 25.týden těhotenství. Okamžitě mi byl nařízen přísný klidový režim, předepsány hormony na zklidnění dělohy a do toho tuna magnezia, která mi měla pomoci při tvrdnutí břicha. Bylo mi jasný, že to kompletně mění celou situaci a taky průběh celého mého těhotenství. Odcházela jsem z ordinace jak pes, kterého právě seřezali řemenem. V tu chvíli jsem si hned představila, jak moc může být situace vážná. Volala jsem chlapečkovi a v slzách mu nebyla ani schopna říct, o co se jedná. Samozřejmě každou mou stresovou situací, kterou jsem absolvovala, se zhoršoval i můj fyzický stav, kdy mi břicho tvrdlo prakticky každých 5 minut. To tvrdnutí břicha není pravdu nic moc a vypadá to fakt hnusně.

No takže jsem zalehla.. říkala jsem si, že pořád lepší doma než v nemocnici, i když občas jsem pochybovala, jestli to není spíš horší. Přinutit se totiž doma ležet, a to opavdu ležet s maximálním odchodem k jídlu, do kopelny a na WC, není opravdu žádná prdel. Na chlapečka v ten okamžik padly veškeré povinnosti od nákupů, úklidu, vaření, žehlení..no zkrátka můžu říct jen jedno, fakt ho miluju!! I když to nebylo vždy lehké, protože já jsem pošahaný puntičkář a navíc plánovač, který má na všechno přesný harmonogram, kdežto chlapeček flegmatik a pohodář co si s oblibou odkládá práci na později a později a později. Drží se totiž svého motta: „Když řeknu, že něco udělám, tak to taky udělám. Nemusíš mi to každý půlrok připomínat.“ Takže chlapeček se stal paní domů a velkou hospodyňkou a já ho systematicky buzerovala z gauče. Byla bych fakt dobrý diktátor!!

Veselé to tedy opravdu nebylo. Při každé kontrole mi bylo řečeno, že je stav horší, a že riziko předčasného porodu je vysoké. Ten stav opravdu žádné těhotné nepřeju. To co se mi v tu chvíli honilo hlavou, ten pocit bezmoci, vlastní neschopnosti, že nejsem dost dobrá, že to nezvládnu, že moje dítě bude nedonošeneček s váhou sotva pytlíku mouky a já se na něj budu chodit koukat jak dýchá přes hadičky. Víte hodně lidí mi říkalo, že v dnešní době už miminka zachrání prakticky s váhou 600 g apod. A pokud se to stane, tak se to zvládne, ale mně to prostě nestačilo. Nedokázala jsem se smířit s tou představou, že bych dítě nedonosila a nedala mu do začátku to nejvíc co můžu. Takže čas běžel, dobré dny se potkávaly s těmi špatnými, kdy jsem nebyla schopná se sebrat a celý den proležela v slzách a úzkosti, jak to dopadne. A opravdu mi věřte, že cítit se špatně po psychické stránce v těhotenství je horší než po té fyzické. Škoda, že nemám dost odvahy a vlastní sebejistoty a nedokázala jsem se odprostit od těch doktorských strašáků. Doktoři dokážou opravdu hodně vytresovat, i když vás chtějí kolikrát jen informovat o možných skutečnostech.

No každopádně je to pryč, zvládli jsme to. Dokonce jsme měli i pěkné Vánoce, které jsem poprvé zažila bez shonu. Místo abychom s chlapečkem jezdili k rodičům, přijeli oni k nám a bylo to prima. Taky jsme si udělali super Silvestra ve dvou, kdy jsme si slavnostně na balkóně prskli prskavkou. Většinu potřebných věcí pro mrňouse jsem nakoupila přes internet a dokonce se nákupy opravdu povedly. Jsem neskutečně šťastná, i když to velké finále nás ještě čeká. Vím, že to nebude žádný med a stejně jako těhotenství, i samotný porod je plný nejistoty. Ale jsem ráda, že mám tuhle fázi za sebou a že dopadla dobře. Takže kde je ta poslední zatáčka před cílem? Jó už ji vidím...:))

   Jelikož a protože mám neustálý pocit, že bych ze sebe měla, během svého těhotenství, vyprodukovat alespoň malou dávku pohybu, přemýšlela jsem, co by se tak dalo dělat. Přece jen ze všech stran slyším, jak je důležité se na ten zlomový okamžik, jménem „porod“, připravit a jak důležité je být v dobré kondici. Upřímně, jak mám být v kondici, když každým dnem vidím, jak složitější a složitější je pro mě zavazování tkaniček u bot nebo zvedání z blbýho křesla. No tedy, nejdříve jsem přemýšlela, že budu chodit na nějaké to skupinové cvičení pro těhotné. Upřímně nesnáším tyhle typy sportu. Přijdeš do haly, kde je dalších dvacet cizích ženských, pečlivě vybavených ručníky a flaškou… a tři, dva, jedna aááá jedem holky…pravá, levá, hop a skok… vždycky si připadám jako nějaká cvičená opice. Jsem na sporty trochu sólista a mám raději běh nebo venkovnímu cvičení s chlapečkem, ale to teď jaksi nejde. Zkrátka člověk se musí stále překonávat a já už jsem se viděla na tom těhotenském sabatu, jak sedíme všechny na barevných míčích, pupky pěkně vystrčené a NÁÁÁDECH a VÝÝÝDECH a znova NÁÁÁDECH a VÝÝÝDECH, všechny funíme jak lokomotivy a lektorka nás chválí, jak nám to pěkně jde. K mé smůle (nebo spíše radosti) než jsem se rozhoupala na tohle veselé setkání dojít, cvičení mi v mém blízkém okolí zrušili a já utřela nudli. A pak jsem dostala ten skvělý a báječný nápad. Budeme chodit s chlapečkem plavat.

   Což o to, nápad je to skvělý, ale je tu jeden malý háček. Jsou mi malé plavky. Teda nevím jak ostatním těhotným, ale mně vyrostla ňáádra snad o tři čísla, a to se prý ještě budou zvětšovat…nevím, co si pak na ně teda pořídím. Vyrazila jsem tedy naivně do obchodního centra, ale už mi nedošlo, že právě začal podzim a sehnat plavky nebude zas taková sranda. Na pár kousků jsem narazila, ale to bych si mohla dát tak maximálně na bradavky… ve finále, kdybych si je přelepila leukoplastí, vyšlo by to nastejno. Chlapeček se velmi bavil, když jsem se v kabince snažila své přednosti narvat do údajně mojí velikosti. Takže plavky nejsou.

   Do bazénu jsme nakonec vyrazili. Situaci jsem vyřešila tak, že jsem si vzala své staré plavky, které jsem nosila dříve a připadaly mi jako jediná možná volba. Spodek byl cajk.  Zadnice mi ještě o tolik nevyrostla a v celku z ní nemám trauma. Ale ty nahoře prostě neposeděly, pořád jsem se snažila to korigovat a nenápadně je ve vodě vracet na své místo. Venku jsem to pak vyřešila ručníkem, který byl těsně u schůdků odhozen a rychlostí blesku jsem byla po krk ponořená ve vodě… studená, nestudená. Beztak ale moje prsa stihla upoutat spoustu pozornosti, a po zbytek plavání jsem byla pozorována mužským (nejedním) okem, zda přece jen něco nevyleze. Chlapeček si na to vzal plavecké brýle a měl z toho nemalou srandu. Já jsem to pak mužskému osazenstvu oplatila, když jsem šla s plným močákem hledat WC. Byla jsem přesvědčená, že na cedulce je panenka se sukýnkou a vlezla ve spěchu do sprch. Tu jistotu, že jsem se spletla, jsem získala prakticky okamžitě… plná sprcha naháčů a jeden navíc přímo proti mně a se vší parádou. Skvělý, trapnější už fakt být nemůžu. Nezmohla jsem se ani na „Pardon“ a po několikasekundovém zírání na pupkáče přede mnou, jsem zavřela pusu, otočila se a odkráčela pryč.

   Plavání je fakt bezva a těhotenství prospívá, ale nestačila by příště jen napuštěná vana?

Těším se příště…

   Včera jsme byli s chlapečkem v kině na filmu Zmizelá. Před odchodem z domova se ve mně spustila již standardní emoční bouře, protože kurňa NEMÁM CO NA SEBE!! Moje staré dobré džínsy už na sebe nedostanu, sáčka co se dají tak dobře kombinovat nezapnu… a nemluvě o tom, že mi ze všeho lezou kozy a já je musím neustále nenápadně umravňovat. Zkrátka nutně potřebuji na nákupy, ale 1) nemám sponzora; 2) nemám náladu na davy lidí; 3) nesnáším, když se musím 100x točit v kabince; 4) nemá to cenu nakupovat, když můžu ještě narůst do obřích rozměrůů. Ach jo:( Takže jsem si čumějíc do skříně prošla tyto čtyři body, hodila na sebe to co vždycky a jelo se.

   Ještě před kinem jsme skočili na skok do obchodu, kterému jsem se až doposud vyhýbala, respektive mě nikdy nenapadlo se podívat alespoň do výlohy. Ovšem teď? Co na tom, že mají v H&M novou kolekci a ty podzimní kabátky vypadají fakt parádně, v Reservedu ještě pořád frčí nějaké výprodeje, no a co…jáá jdu do Pompa. Teda ale řeknu vám, ještě jsem neabsolvovala nějaký velký nálet do míst, kde se specializují na věci pro ty úplně nejmenší. Ale asi to ještě nějaký čas budu odkládat. V Pompu měli víc jak půlku obchodu zaměřenou na hračky, a pak část na to co nás zajímalo. Ovšem já byla v koncích hned u prvního regálu. Jako proč do prdele musí být všeho tolik?? V tom regálu měli převážně lahvičky se savičkami, dudlíky, a pak takové ty tunning věcičky, které nikdo nepotřebuje, ale každý si je chce koupit. No zkrátka regál jako kráva a jako vyber si něco. Každá značka měla samozřejmě svoji část a já jen očima jezdila sem tam, a pak se zoufalým pohledem koukla na chlapečka, který byl ještě víc vypleskaný než já a prohodila: „Tak asi jdeme, ne?“. 

V kině jsem se rozladila ještě víc, protože film má začít v osm a půl hodiny člověk čumí na posraný reklamy. Jako by nestačilo, že jsou na YouTube nebo na CSFD. Během reklam jsme sežrali všechny moje kabelkové zásoby (no hlavně mi neříkejte, že si pokaždé kupujete ta předražená cukrátka tam u nich), a pak po celý film sušili huby. No a teď k filmu... pozor je to tak trochu spoiler. Já už četla knížku od Gillian Flynnové a chlapečkovi jsem knížku samozřejmě detailně převyprávěla. Oba jsme tedy věděli, o co tam jde, ale i tak byl film skvělej. Knížka je samozřejmě vždycky o dost detailnější, ale baví mě srovnávat postavy, jak je vybral režisér a jak jsem si je v mé fantazii představovala já. Lidi odcházeli z kina vykulený, na některých bylo vidět, že to prostě nepobrali. Chlapeček se na mě podíval a povídá: „Budu si muset dávat větší pozor, když vidím co zhrzená a podvedená manželka dokáže.“ Frajerka to prostě na nevěrníka ukoulela dokonale, chudák vůbec netušil co se kolem něj děje. Já jako velká fanynka seriálu How I met your mother musím říct: „Chudák Barney.“ Podřízla ho tam jak prase na porážce a při tom na něm ještě rajtovala divoška. Ale z druhé strany, takový orgasmus už určitě nezažije! Haha…

   No zkrátka, my ženy jsme nevyzpytatelné, tajemné a hlavně… nikdo občas neví, co se nám v těch naších slepičích mozečkách odehrává. V manželství jde o život! Chlapečkovi nezbývá, než mi zůstat celý život věrný:)).

Těším se příště…

Jááá jsem těhotnááá… tak moment, tohle asi není úplně správný začátek, takže znovu.

Na stole mi ještě smrdí kytka z mých 27. narozenin. Píšu smrdí, protože jsem jí už nějakou dobu neměnila vodu. Kytky prostě nejsou úplně moje kamarádky. Problém je v tom, že se neumějí ozvat… prostě si tam tak stojí, nehnout brvou a jak mám vědět, že jako něco potřebují? „Haloo, hej ty, zalej mě asi néé, nevidíš, že už melu z posledního??“ by stačilo a hned by se náš vztah zlepšil.

  Každopádně květinka je krásná, dostala jsem ji od bratra mého chlapečka…teda vlastně od mého šváry. S chlapečkem jsme se vší parádou vstoupili do svazku manželského před sotva pár měsíci. Veselka byla veselá a povedená, i když vezmu-li to zpětně, všechen ten stres, přípravy…došla jsem k závěru, že až vyrostu, rozhodně nebudu mít svatební agenturu. Co si budeme nalhávat, svatba je ženská záležitost. Jen ta představa, že za mnou chlapeček přijde se vzorníky papírů a řekne: „Co myslíš, který by byl nejlepší na oznámko? Celkem se mi líbí kombinace té béžové a zlaté. A k tomu by skvěle pasovaly tyhle malé roztomilé mašličky, co jsem koupil a můžeme je i přidělat na kartičky se zasedacím pořádkem. Co ty na to, hmm?“. Asi bych si minimálně šla třikrát opláchnout obličej ledovou vodou a hned potom mu podala teploměr, aby se změřil. Néé, takhle to prostě není a nikdy nebude. Takže svatba byla v mé režii a já nejsem zrovna typ, který by se v takových věcech vyžíval. Jediné co jsem si z příprav opravdu užila, byl výběr šatů. A proč? Protože jsem si vzala hned první, co jsem oblékla, zamilovala jsem se na první pohled a nebylo o čem… kéž by všechno šlo tak snadno.

   Chvilku po svatbě mi nebylo nějak dobře. Asi znáte ten pocit. Jeden den vstanete a říkáte si: „Co to semnou kurva je?“. A taky bylo, ve chvíli kdy jsem si z lékárny přitáhla plnou kabelku těhotenských testů. To jako, co kdyby náhodou nějaký fungoval špatně, udělám si jich pro sichr pět. Chlapeček měl ještě půlnoc, když jsem mu vtrhla do ložnice a cpala mu před obličej pomočenou tyčinku s jasnou otázkou: „Co tam vidííš??“. Problém je, že chlapeček je bez brýlí po ránu slepej jako patrona, a tak se na mě podíval nepříjemným pohledem. Pomočený proužek jsem mu tedy naservírovala k snídani a položila ho hned vedle misky s cornflakes. Po důkladném snídaňovém zkoumání uznal, že tam něco vidí a já byla ráda, že nejsem paranoidní. V průběhu několika dnů jsem si udělala ještě x testů, abych svoji vidinu potvrdila, zašla na gyndu a bylo jasno. Parchanťátko bylo plánované. Přece jen, život letí jako vítr, před chvílí jsem dostala občanku a najednou na sobě pozoruju, že mám chuť být máma. Chlapeček už taky značně dozrál, i když mě velmi často a s velkou chutí přesvědčuje o opaku. No takže je čas rozjet tu diskotéku. Startujeme něco úplně nového a neznámého a já se na to těším, ale zároveň trochu bojím…snad to zvládnu v tomhle šíleném světě, protože já nejsem jaksi typická ženuška dnešní doby. Budu vás o tom v dalších příspěvcích přesvědčovat.

   Takže zkrátka tenhle blog bude o mých zážitcích a poznatcích z pozice těhotné nezkušené ženy, nezkušené matky a nezkušené manželky.     

    Těším se příště…