Tak to byl nářez!!

05.02.2015 11:22

Tak dneska přesně 34 dní do termínu porodu, uááuu.. Jo uznávám, byla to sakra dlouhá pauza, ale řeknu vám, byl to opravdu nářez. Už teď se obávám mé reakce až mi zase nějaká chytrá paní řekne: „Vždyť těhotenství je nejkrásnější období v životě“. Trochu se děsím, že ji chytnu pod krkem a budu s ní třást jak s rumba koulí nebo ji v lepším případě pošlu rovnou do prdele.

Prakticky celé čtyři měsíce jsem strávila v poloze horizontální s podloženým zadkem a nohama nahoru. No tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Všechny mé plány o tom, jak budu aktivní, budu chodit na procházky a budu hrdě vystrkovat ten můj pupíček na obdiv všem návštěvám a kamarádům, to všechno skončilo jednou návštěvou v poradně. No nic moc pocit, když vám doktorka na běžné prohlídce řekne, že vaše dolní partie se netváří moc optimisticky, a že vám hrozí předčasný porod. V té době mluvila dokonce ještě o potratu, protože se jednalo o nějaký 25.týden těhotenství. Okamžitě mi byl nařízen přísný klidový režim, předepsány hormony na zklidnění dělohy a do toho tuna magnezia, která mi měla pomoci při tvrdnutí břicha. Bylo mi jasný, že to kompletně mění celou situaci a taky průběh celého mého těhotenství. Odcházela jsem z ordinace jak pes, kterého právě seřezali řemenem. V tu chvíli jsem si hned představila, jak moc může být situace vážná. Volala jsem chlapečkovi a v slzách mu nebyla ani schopna říct, o co se jedná. Samozřejmě každou mou stresovou situací, kterou jsem absolvovala, se zhoršoval i můj fyzický stav, kdy mi břicho tvrdlo prakticky každých 5 minut. To tvrdnutí břicha není pravdu nic moc a vypadá to fakt hnusně.

No takže jsem zalehla.. říkala jsem si, že pořád lepší doma než v nemocnici, i když občas jsem pochybovala, jestli to není spíš horší. Přinutit se totiž doma ležet, a to opavdu ležet s maximálním odchodem k jídlu, do kopelny a na WC, není opravdu žádná prdel. Na chlapečka v ten okamžik padly veškeré povinnosti od nákupů, úklidu, vaření, žehlení..no zkrátka můžu říct jen jedno, fakt ho miluju!! I když to nebylo vždy lehké, protože já jsem pošahaný puntičkář a navíc plánovač, který má na všechno přesný harmonogram, kdežto chlapeček flegmatik a pohodář co si s oblibou odkládá práci na později a později a později. Drží se totiž svého motta: „Když řeknu, že něco udělám, tak to taky udělám. Nemusíš mi to každý půlrok připomínat.“ Takže chlapeček se stal paní domů a velkou hospodyňkou a já ho systematicky buzerovala z gauče. Byla bych fakt dobrý diktátor!!

Veselé to tedy opravdu nebylo. Při každé kontrole mi bylo řečeno, že je stav horší, a že riziko předčasného porodu je vysoké. Ten stav opravdu žádné těhotné nepřeju. To co se mi v tu chvíli honilo hlavou, ten pocit bezmoci, vlastní neschopnosti, že nejsem dost dobrá, že to nezvládnu, že moje dítě bude nedonošeneček s váhou sotva pytlíku mouky a já se na něj budu chodit koukat jak dýchá přes hadičky. Víte hodně lidí mi říkalo, že v dnešní době už miminka zachrání prakticky s váhou 600 g apod. A pokud se to stane, tak se to zvládne, ale mně to prostě nestačilo. Nedokázala jsem se smířit s tou představou, že bych dítě nedonosila a nedala mu do začátku to nejvíc co můžu. Takže čas běžel, dobré dny se potkávaly s těmi špatnými, kdy jsem nebyla schopná se sebrat a celý den proležela v slzách a úzkosti, jak to dopadne. A opravdu mi věřte, že cítit se špatně po psychické stránce v těhotenství je horší než po té fyzické. Škoda, že nemám dost odvahy a vlastní sebejistoty a nedokázala jsem se odprostit od těch doktorských strašáků. Doktoři dokážou opravdu hodně vytresovat, i když vás chtějí kolikrát jen informovat o možných skutečnostech.

No každopádně je to pryč, zvládli jsme to. Dokonce jsme měli i pěkné Vánoce, které jsem poprvé zažila bez shonu. Místo abychom s chlapečkem jezdili k rodičům, přijeli oni k nám a bylo to prima. Taky jsme si udělali super Silvestra ve dvou, kdy jsme si slavnostně na balkóně prskli prskavkou. Většinu potřebných věcí pro mrňouse jsem nakoupila přes internet a dokonce se nákupy opravdu povedly. Jsem neskutečně šťastná, i když to velké finále nás ještě čeká. Vím, že to nebude žádný med a stejně jako těhotenství, i samotný porod je plný nejistoty. Ale jsem ráda, že mám tuhle fázi za sebou a že dopadla dobře. Takže kde je ta poslední zatáčka před cílem? Jó už ji vidím...:))